Jako každá láska i tato má spoustu podob.

Mnoho lidí má přírodu rádo, miluje ji trochu či více nebo nade vše.

Pro někoho jsou přírodou lesy , pro jiného řeky a potoky, jezera či rybníky, hory či mokřady a louky, zvěř a ptáci nebo rostliny, hmyzí říše atd, atd.

Já osobně ji vnímám jako celek. Stejně jako v hudbě si vyberu z každého stylu něco co se mi líbí, s přírodou to mám stejně.

Prostě pro mne je příroda všude a vše.

A je kouzelná a vyplatí se jí naslouchat. Chodit a vidět. Poslouchat a cítit.

Snad díky tomu, že jsem se narodil a vyrůstal na vesnici, uprostřed překrásné přírody na rozhraní Českého středohoří a Kokořínska jsem to měl snazší.

Ale jak vím, ne každý tu příležitost využije. Já mám to štěstí, že ano.

A velký podíl na tom má můj největší vzor a učitel, můj táta. Měl k přírodě také hodně blízko, protože pocházel ze Zvíkovského podhradí a u vody a v okolních lesích a na loukách prožil celé dětství.

A jak čas plynul z malého kluka vyrostl ve velikána, alespoň v mých očích.

Očích dalšího malého kluka-jeho syna.

Táta mne i mého bratra vždycky vedl k tomu abychom se v přírodě chovali tak, abychom jí neškodili a uměli využívat toho co nám nabízí.

On toho prostě věděl a znal tolik, že jsem vždy až žasl. Navíc byl i myslivec jak se patří, tedy ne pouhý lovec.

A já vždy poslouchal když si dospěláci vyprávěli. Na některé jeho příhody z myslivosti bylo slyšet ohlasy stylu „ no to už přeháníš, to není možné, to je zase nějaká ta myslivecká báchorka“.

Měl jsem to štěstí, že některé jsem si osobně mohl daleko později vyzkoušet. A opravdu fungovalo to jak říkal.

Malými krůčky k velké lásce….

Nejprve bych chtěl upozornit, že nepatřím mezi znalce každého živočicha, rostliny nebo hmyzu.

Ale myslím, že rozhodně jsem schopen všechny tyto detaily vnímat a to je to nejkrásnější.

Mám rád, když je příroda veselá, za jarního zpěvu ptáků, byť ne vždy poznám kdo právě zpívá.

Miluji, když mne příroda obejme ve své laskavé a teplé náruči v pozdním letním odpoledni. Když usednu někde na mezi, sleduji okolí a poslouchám cvrkot cvrčků v trávě nedaleko mne.

Rád odhodím všechny starosti při toulkách podzimním krajem, provoněným spadaným listím. Kdy vlhkost mlhavého dne a mírného deštíku umocňuje tuto nostalgickou náladu.

Jsem uchvácen zimní krajinou zahalenou v bílém sněžném hávu. Když mi při chůzi pod nohama křupe a vrže přemrzlý sníh a jinak není slyšet nic, nikde ani živáčka. Jaký to úchvatný rozdíl proti jaru plnému zvuků a vůní.

Mé srdce „samuraje“ ve všech těchto chvílích bije naplno, neboť „bojovník žije teď a tady“.

Prostě naplno vnímám sílu každého toho okamžiku, protože v tom je to kouzlo.

Okamžik. Ten nepatrný zlomek lidského života.

A jsou to právě tyto krátké záblesky krásných chvil, které zazáří, když se mi podaří vytrhnout se z každodenního spěchu této doby a oddat se vzpomínkám.

Vzpomínky...

Tak se mi vybaví, jak nám táta navečer přinesl z lesa snítku čerstvých lesních jahod vetknutou za krempou svého mysliveckého klobouku. Stále cítím jejich vůni.

A nebo když po svém návratu z honitby zhasl světlo a zpod klobouku na nás zasvítila malinká světluška.

Když jsme o něco povyrostli, chodili jsme společně do honitby.

A když navečer cestou domů , táta vzal naše čepice a odhodil je do trávy a po několika desítkách metrů vyslal svého německého ohaře Bojara, aby je našel a přinesl… No a on to vždycky zvládl. Byl jako zázračný až kouzelný pes. Velký, chytrý kamarád pod oblohou, kde se začínaly rodit hvězdy. Neskutečný zážitek. Jednou budu i já mít takového skvělého psího kamaráda, jsem si tehdy, snad poprvé, pro sebe pomyslel.

V zimně jsme zase chodili přikrmovat zvěř. Nejkrásnější to bylo na Štědrý den. Zatím co máma chystala kapra a další tradiční pochoutky, my s tátou vyrazili do zasněžené krajiny.

Cestou přes pole a louky, kde mrazivý vítr fičel až to štípalo do tváří. Než jsme došli k lesu, kde byl krmelec a zásyp byli jsme parádně dorůžova vyfoukaní. Pak cesta zpět a doma nádherné teplo a skvělá vánoční nálada. Někdy jsme se bořili do hlubokého sněhu, jindy jsme zase šlapali po umrzlém sněžném krunýři svírajícím spící zem.

A tak jsem postupně začínal objevovat taje a krásu naší přírody.

Od táty vím ve kterých rostlinách lze najít vodu ukrytou v jejich dutých stéblech.

Jak se pohybovat v přírodě a vidět a při tom nebýt viděn.

Jak se chovat aby mou přítomnost „nevybreptali“ ptáci ostatním zvířatům.

Naučil jsem se čichem poznat blízkost například vysoké zvěře nebo divočáků. Ten pach může ucítit každý člověk, ale někdo mu musí říct který to je.

Ochutnal jsem kapraď osladič, že je opravdu sladký a také poznám základní bylinky a k čemu a jak je použít.

Překrásné vzpomínky a spousta informací a zkušeností.

A jak človíček roste začíná být samostatnější. Začal jsem tedy chodit do okolních lesů a luk sám jen s fotoaparátem. Pravda nikdy to nebyla žádná fotopuška a tak žádné exkluzivní snímky nevlastním, ale zato mám spoustu skvělých zážitků.

Když jsem se například plížil po úzkém ochozu smrkovým lesem s bezinkovým podrostem, abych se přiblížil k srně pasoucí se na loučce pod ním, připadal jsem si jak indiánský lovec.

Těch snad dvě stě metrů jsem se pomaloučku sunul vpřed snad půl hodiny. Když jsem byl asi ve dvou třetinách vzdálenosti k okraji louky, rozhodla se srnečka jít mi naproti. Vítr jsem měl dobrý a tak jsem se pohyboval ještě pomaleji než dosud. Až jsme se k sobě přiblížili natolik, že jsem raději zůstal na místě na všech čtyřech. Srdce mi bušilo jak o závod a dech se takřka zastavil.

Srna se zastavila tak dva až tři metry ode mne. Hleděli jsme si do očí z takové blízkosti. Měla oči jak velké tmavé korálky, nebo jako přerostlé úplně tmavé borůvky. Skoro jsem se v těch jejích očích mohl vidět jako v zrcadle. Ani jsem nedutal. Natož abych byl schopen ji vyfotit. Pak se opravdu pomalu otočila a začala tím hustým podrostem odcházet pryč. Úchvatný okamžik, nad všechny fotografie. Zůstal jsem na místě ještě dlouho a ani jsem nemohl uvěřit, že se to stalo.

Jindy jsem zase šel krajem na konci zimy. Sněhu již bylo málo a byl značně rozbředlý. Na poli bylo víc bláta než sněhu a tak se začalo objevovat rašící obili. No a na něm se popásalo stádo srnčí zvěře. Tudy nepozorovaně neprojdu, jsem si říkal. A vzpomněl jsem si jak mi táta vyprávěl, že když mne neucítí a změním siluetu, neutečou. Ba naopak jsou zvědavé a půjdou opatrně blíž, zjistit co to tam asi je. Tak jsem na kraji pole přešel na všechny čtyři a tím blátem jsme se pohyboval ne přímo ke stádu, ale přitom blíž a blíž. No a nepohyboval jsem se potichu ale naopak jsem se snažil upoutat jejich pozornost. Vítr jsem měl stále dobrý. Pojednou vidím jak se stádo postupně opatrně dává do pohybu, aby zjistili co se to tam hýbe. A že ani srnky nejsou hloupé, snažily se dostat se ke mně tak, aby byly po větru a mohli mne identifikovat čichem. Na to mne ale táta také upozornil, tak jsem i já změnil směr pohybu tak abych si co nejdéle udržel vítr na své straně. A tak jsme tam spolu laškovali a při tom se k sobě stále víc přibližovali. Prostě to fakt fungovalo a byla to nádhera. Nakonec se jim přeci jen podařilo posunout se tak, že mne zavětřily. A pak už si hrát nechtěly. Později jsem si mnohokrát říkal, že kdyby mne tam někdo viděl, jak po čtyřech lezu v blátě na poli a blbnu se stádem srnek, zavolá na mne psychiatra. Opět fotka žádná a zablácený a promrzlý jsem dorazil domů. Ovšem ten zážitek. Kolika lidem se to poštěstí?

A jak tak čas šel, byl jsem v přírodě někdy častěji někdy jen občas. Ale vždycky se do ní rád vracím.

Do lesů, skal, luk a k potokům a říčkám na kopce vyčnívající z okolní krajiny a do hlubokých tmavých roklí.

Jako malý s tátou, později sám a nyní se svými psími kamarády.

Vděčný za každý krátký a tak nádherný okamžik.

Samurajtt 侍